Jdi na obsah Jdi na menu
 


Soustředění v Bystřici dvěma pohledy

21. 9. 2013

Kronikáři našeho oddílu si připravili dva zápisy. Protože se nemohli rozhodnout, přidávám oba a vy si alespoň můžete přečíst týden z různých pohledů.

Fotografie, které pořídil pan Richard Zapadlo, můžete najít zde: http://rzapadlo.rajce.idnes.cz/ a já bych mu tímto chtěla poděkovat, že tento týdenní pobyt zdokumentoval i ve fotografiích.

Radovan Jelínek

 Za zlínský klub do Bystřice nás vyrazilo celkem 11 - rodina Ondrůškova (Radek, Martin, pan Ondůšek a paní Ondrůšková), Patrik Navrátil, Pavel Mačák, Zuzka Vařáková, Markéta Galíková, Karel Ponížil, Radovan Jelínek a samozřejmě náš trenér, pan Váhala.

Celkově se celého bystřického soustředění zůčastnilo 117 závodníků, trenérů z Česka i Slovenska a dalších ať fyzických, či psychických podpor. Bydlelo se jako vždy, tedy ve Sport hotelu před halou a na internátě, kde jsme byli my, Opava, Vršovice, Sokol Dejvice a Štemberk. Soustředění bylo řízeno pod křídly pana Kurfursta. V den přjezdu, v sobotu,  jsme dorazili k internátu, slabě se ubytovali a šli na naše první jídlo do kuchyně internátu. Popis jídla, i na další dny našeho pobytu, byl jednoznačný, aneb jak řekl Patrik: „Ano, pravá školní kuchyně. Nezajdeme na pizzu“? Po velice výživném obědě jsme se na chvíli rozešli na své pokoje. 

O půl třetí začal první trénink soustředění 2013.

Účastníci se rozdělili do tří výkonostních skupin. Zuzka, Patrik, Radovan, Pavel, Karel a Radek se po asi třiceti vteřinovém rokování zařadili do druhé skupiny, kterou vedli páni trenéři Vaníček a Trohař. Hned první den jsme vyrazili na venkovní sportovní stadion.

Rozcvička vypadala následovně – kaleneticky jsme si protáhli všechny klouby, což vedl právě pan Trohař, a začali běhat. První trénink byl zcela v pořádku, i když jsme se shodli, že se raději budeme stále držet pana Vaníčka.

První den byl úspěšně za námi a my mohli doufat, že se naše naděje dojdou pravdy a tréninky přitvrdí. Jak se později ukázalo, naše přání se splnilo a my jsme si pěkně zamakali.

Později, stále prvního dne, jsme se začali dívat na seriál letošního soustředění - minulý rok toto místo zaujala Akta X a soustředění 2013 bylo zcela oddáno „sci-fi westernu“ Firefly, který naprosto pohltil tohoto skvostu neznalé Maki s Pavlem. Já a Zuzka jsme ho už dávno znali, ale s obrovskou radostí jsme se na něj podívali znovu. Patrik... ten okouzlen nebyl... ten si pouze nasadil své skvělé sluchátka a poslouchal si bůhví co.

No, dost bylo naší kulturní vložky. Večerka byla tradičně ve 22:00, tento čas jsme dodrželi téměř vždy přesně a první noc byl dodržen zcela přesně.

Tím nám skončil první den soustředění a každý přemýšlel a vymýšlel, co bude zítra a v nadcházejících dnech. Nevím, na co myslely Maki a Zuzka, přeci jenom byly o stěnu vedle a nemohl jsem to nepostřehnout, ale vím, že Pavel měl plnou hlavu první snídaně, protože to, co jsme mu o ní vyprávěli, bylo prostě neodolatelné. Já myslel jenom na to, že budu muset zase brzo vstávat, ale těšil jsem se, jak zase začneme a jestli si zase zajdeme na bazén. Dál se mé myšlenky nedostaly, jelikož jsem usnul dřív, než stihla má mysl vyprodukovat další úvahu. Patrik... ten byl po večerech taková naše modrá světluška (přes den byl taky světluška, ale k tomu se dostaneme později),  měl bezdrátová sluchátka, která ve tmě svítila až moc, jeho část pokoje byla tedy celá modrá, protože si je vždycky na večer dával na hlavu.

Každé ráno na soustředění bylo při nejmenším hezké nebo vtipné. Hezké bylo tehdy, když jsme se vzbudili, dvacet minut ještě leželi, pak vstali a první, co jsme uviděli, jakmile jsme vyšli z pokoje, byly Maki a Zůzajda, které na nás už v pozoru čekaly na chodbě. Vtipné bylo, když nás vzbudil Patrikův budík a pouze jedním otevřeným okem jsem viděl, jak vstává Patrik ve svém skvělém pyžamu (ke kterému se taky váže fajn příběh) a hned se dá do ulízení své skříně. Ten pohled byl pro mě velice vtipný, pro Pavla taktéž.

Snídaně… ach, snídaně. Ty se vám vryjou do paměti. Ano, museli jsme kvůli nim vážit cestu až pod sportovní halu a pak zase nahoru, ale vždy stály za to! Švédské stoly plné těch nejlepších věcí, co si šlověk může dát. Jediné, co jsem tam nenašel, byl hemenex, ale to jim nemůžu mít za zlé, protože s tím by se nikomu nechtělo dělat.

Po velice výživném jídle jsme se ještě odebrali na pokoje na internátě, kde jsme se nachystali na dopolední trénink.

Zde jsme se začali s naším (aspoň pro nás pět) přátelským klubem - Opavou, konkrétně s Robertem Zwingrem a Jindrou Rimelem, domlouvat na další karetní hře, která se nám minulý rok velice zalíbila. Tou hrou byl poker. Odběhali a odcvičili jsme si trénink a čekal nás další skvělý oběd na internátě. Na poker jsme byli domluvení až po večeři, takže po obědě následoval krátký nákup v místním Albertě, kde jsme nakoupili spoustu sušenek, nějaký džus a možná i tu čokoládu (do jedné z těch věcí muselo být přisypané něco, co tam být nemělo, protože o pár dní později jsem se já s Pavlem přesvědčil, že něco nebude v pořádku) a jeden díl Firefly. Teď bych mohl dokončit příběh o Patrikově denní světlušce. On si totiž přivezl tričko, které mělo barvu jako ta nejzářivější zelená reflexní vesta. Neříkám, že by mu neslušelo, ale prostě… no jak to říct… zářil jako velká zelená neonka. A super bylo, že ho nosil pořád mimo trénink, takže když jsme si šli večer umýt zuby, ani jsme si nemuseli rožínat, Patrik nám posvítil.

Odpolední trénink proběhl klasicky jako všechny ostatní, cvičili jsem fyzičku, protahovali jsme se, běhali jak o život, běhali ještě víc a potom jsme si znova trošku zaběhali. Všichni jsme se těšili na večerní hru. U stolu měl sedět Patrik, Pavel, Robert, Maki, Jindra a já - Radovan, samozřejmě jsme tam měli i obecenstvo, takže se tam sešlo trochu víc lidí. Hráli jsem dlouho. Nakonec zůstal jenom Pavel a Jindra, ale to už bylo pozdě a my jsme museli dodržet večerku, takže se rozhodlo, že se to dohraje další den.

Den na to vypadal podobně, ale bylo úterý. V tento den je pouze jeden trénink a to dopolední, potom už je odpočinek. Pavel po obědě prohrál, tak jsme mohli vyrazit s panem Váhalou do nové otevřeného muzea veteránů českých aut. Bylo skvěle udělané, takové, které člověka zaujme na první pohled. Vejdete do vysoké místnosti, kde jsou auta u dob, kdy vaši rodiče byli mladí a někteří i malí. Ty auta jsou tam vystavené jako angličáky na poličkách a hned při příchodu cítíte ty staré kožené sedačky, benzínové motory a ojeté gumy. Dál jdete do dlouhé místnosti s nízkým stropem, kde stojí snad všechny modely Tatry, které byly vyrobené. Naše „výprava“ měla to štěstí, že jsme to měli i s živým výkladem očividně velkého znalce - pana Váhali. Dál tam byla místnost s motorkami, opět s výkladem. Neušla nám ani vojenská auta, které byla mimo budovu v hangáru kousek od muzea.

Po této skvělé prohlídce jsme se ještě stavili na zmrzlinu a menší nákup dalších (tentokrát těch osudných) sušenek. Vrátili jsem se na ubytovnu a zapnuli Firefly.

Byla středa a ti, co už na nějakém tom soustředění byli, věděli, že ten den se začíná šermovat. Opak byl pravdou. Dopoledne jsme nešermovali a odpoledne také ne, měli jsme sice už šermířské věci na hale, ale k šermu jsme se dostali nejvíc na konci odpoledního tréninku, kdy jsme poslední půl hodinu dělali šermířskou školu. Ve středu nás už většinu hezky bolely nohy, takže jsme za tuto menší změnu mohli být rádi. Po večeři jsme si opět pustili Firefly a dali si ony osudné sušenky. A tohle je jejich příběh. Škoda, že nemůžu přiložit video, ale snad budu stručný popis situace stačit.

Kdyby jste se ocitli v kůžu člověka, který v tu chvili vejde do našeho pokoje, tak byste, podle mého, měli velice smýšené pocity. Ty pocity by byly asi překvapení, úděs, mírný stud a ke konci by se pravděpodobně dostavil pocit příjemného pobavení. Obraz toho výjevu by vypadal asi takto: v místosti na jedné posteli leží dva kluci, co mají nohy opřené o zeď (z bůhví jakého důvodu) a ty nohy jsou bílé jako ta stěna, jak jsou odkrvené. Vedle nich sedí z jedné strany kluk s mobilem a sluchátky, nechápavě kroutí hlavou a směje se. Dále tam sedí dvě holky, jedna se popadá za břicho smíchy a ta druhá zrovna tak, akorát to ještě natáčí (ve full HD formátu). No nezděsili byste se? Já jo, protože ty zvuky, co jsme vydávali já s Pavlem hlavou dolů, by stěží někdo považoval za smích. No snad to video někdy uvidím.

To byla další mírná vsuvka o naších zážitcích z letního soustředění.

Nastal čtvrtek, námi nazývaný jako den velké snídaně. Vzniklo to asi v úterý večer, kdy jsme Patrikovi řekli, že by mohl jít na snídani v pyžamu, zasmáli jsme se tomu a tak dále. Potom jsme se tomu svěřili našim kamarádům z Opavy (Robert, Jindra, Kačka, Bětka a i když nevíme, jak se to k němu dostalo, Martinovi Florýkovi), všem se ten nápad líbil, a tak jsme se na čtvrteční snídani všichni vydali v pyžamu. Byl to opravdu komický pohled.

Ve čtvrtek už jsme čekali šerm, ale dopoledne jsme byli opět zklamaní, protože volný šerm začal až poslední hodinu tréninku, ale byli jsme rádi i za to. Tu hodinu jsme se všichni rozšermovávali, protože hodně z nás za prázdniny nevzalo fleret do ruky a teď mělo zase šermovat. Odpoledne to už bylo lepší, povětšinou jsme se už rozšermovali a některým to šlo dokonce skvěle. Jako nekolik dní předtím jsme si už tradičně pustili Firefly a v klidu odpočívali spokojení se svým dnešním výkonem, ale v ten den nohy bolely asi nejvíc. Snad všichni jsme si mazali nohy zázračnou Sněhurkou (masážní gel, který dovezla Maki a díky kterému jsme to přežili pouze s malými ztrátami).

Pátek dopoledne jsme opět šermovali volný šerm téměř od začátku, ale už to nebylo tak veselé jako den předtím. Bolavé nohy a trudomyslnost přemohly touhu šermovat, chtíč něco dělat a snažit se. Druhý trénink to bylo už velice jiné, bolest ustoupila a do hlavy se dostal ne střípek, ale velký střep touhy po výtězství. Začali totiž závěrečné závody letního soustředění 2013.

Nemám moc informací o ostatních skupinách, ale já Patrik a Pavel jsme šermovali za kadety, kde nás bylo devět. Byla to jedna velká skupina. Šermovali jsme na dvou planších, každý s každým, ostatně jako na každých jiných závodech. Moc si z těchto skupin nepamatuju, já jenom vím, že zrovna mě ten střep touhy zasáhl hodně. A ještě vím, že například Pavla taky. Nešermuje dlouho, ale tady prohrál snad pouze dvakrát. Patrikovi se taky dařilo víc než obvykle. Po tomto šermu jsme byli v takové euforii, že hned po večeři jsme si museli pustit poslední díl Firefly.

A přišla sobota, poslední den takto skvělého soustředění. Není nutné říkat všechny naše umístění. No, vlastně je, ale já si je nepamatuju všechny, tak radši nenapíšu ani jedno. V sobotu se dokončily eliminace a mohlo se jet domů. Já a Pavel jsme zůstali s panem Váhalou až do konce, protože jsme s ním jeli domů. Patrik odjel jako první, dál následovala Zuzka a Maki. Nevím, kdy odjel Radek Ondrůšek s rodinou, ale zřejmě tam také byli až do konce. Myslím, že se nikomu nechtělo jet domů. Jo, bylo to plné makání a tolik zpocených triček jsem v životě neviděl, ale přes všechnu tuhle námahu a někdy až nesnesitelnou dřinu jsme si to sakra (omluvte mi ten výraz) dobře užili! Nedokázal jsem si spojit dvě věci dohromady: skvělý trénink, velkou makačku, kde ani nemůžeš popadnout dech a tohle každý den celý týden. A v tom, přesně v tom, prostě neuvěřitelně vtipné momenty, skvělou zábavu, ale nejenom zábavu, i menší ponaučení z toho všeho, co jsme tam zažili, to všechno ani nejde napsat. Tím neříkám, že minulé soustředění bylo špatné, bylo super, ale po tomto ve mně zůstalo něco víc, než fyzička a super vzpomínky. Tohle bylo, jak říká jeden moc chytrý člověk, „to klíčové soustředění“.

Zuzka Vařáková

Už dlouho jezdí náš oddíl na letní šermířské soustředění do Bystřice nad Pernštejnem a ani letošek nebyl výjimkou. Jako každý rok se konalo předposlední týden v druhém prázdninovém měsíci, tedy od 17. do 24. srpna, a záštitu na sebe opět vzal bystřičácký trenér, pan Vlastimil Kurfurst. Celkem se zúčastnilo 117 šermířů, z čehož osm bylo ze Zlína – po čtvrté sem přijeli Radovan Jelínek, Radek Ondrůšek a já, Zuzka Vařáková, po druhé pak Martin Ondrůšek, Karel Ponížil, Patrik Navrátil a úplnými nováčky byli Markéta Gálíková a Pavel Mačák. Nemohl samozřejmě chybět náš doprovod, náš trenér pan Váhala a rodiče Ondrůškovi.

Do Bystřice jsme se na ubytování, jako vždy internát, dostali všelijak – mě s Radovanem svezl pan Váhala, rodina Ondrůškova se přirozeně dopravila sama a zbytek popřiváželi rodiče. Ve dvanáct, kdy měl být první oběd, jsme tedy všichni byli na místě a povětšinou jsme si stihli i vybalit věci. Složení na pokojích bylo následovné – pan Váhala trávil týden s Radkem a Kájou; já měla s Maki jednu postel volnou; Radovan se sdružil s Pavlem a Patrikem a nejmladší Martin spal na pokoji s rodiči. Sic to nejsou pokoje nějak zvlášť luxusní a je lepší, když si s sebou vozíte svoje ramínka, týden se tu rozhodně vydržet dá a není třeba platit zbytečné peníze navíc, jako tací, kteří si vybrali Sport Hotel přímo pod halou. Na tréningy a snídaně to sice měli blíže, ovšem na obědy a večeře vždy museli přejít těch dvě sta metrů k nám do kopce.

Zvláštní pozornost a malý odstavec bych ráda věnovala jídlu. O polední a večerní chody, jak jsem se již zmínila, se staral internát, a… nu, co říci. Nebylo to ani víc, ani míň, než co se dá od školní jídelny očekávat. Porce nebyly nějak zvlášť velké, ačkoliv paní kuchařky ochotně přidávaly, a větší část jídelníčku se skládala z pokrmů, které by se daly popsat jako hladové. Také jsme byli trochu zklamaní z ovocných knedlíků, jejichž náplň byla tématem dlouhých debat, ale to, že na nás nakonec vykoukne marmeláda, nečekal skutečně nikdo. Co se pak týče snídaní, ty byly podávány ve Sport Hotelu a nutno dodat, že to byla snad jedna z nejočekávanějších částí dne. Proč? Protože jste zde mohli najít opravdu prakticky vše, co jste chtěli. Koblihy, med, vajíčka… Každý si vybral.

Ovšem samostatnou kapitolou jsou přirozeně tréningy. Každý den zde byly dva dvou a půl hodinové bloky – jeden dopoledne, jeden odpoledne. Po večeři se konal ještě jeden, pouze hodinový, ovšem ten byl dobrovolný a zaměřený na školy nebo všemožné míčové i bezmíčové hry. Naše slavná pětice (já, Maki, Radovan, Patrik, Pavel) se zúčastnila celkem dvakrát. První tréning začínal v sobotu po obědě. Zde jsme se rozdělili do skupin. Všichni od nás krom Martina zamířili do střední, nebo také druhé, skupiny, kterou vedl pan Vaníček společně s pražským kordistou, panem Trohařem. A co o nich dál říci? Snad jen to, že jsme běhali, skákali, protahovali se a sem tam si zahráli softball, který ale nikdo z nás moc nechápal. Pan Vaníček ale musel v úterý po dopoledním tréningu zpět do Brna, takže se s námi rozloučil krátkou školou a odjel. Od středy k našim trenérům tedy přibyl pan Kurfurst a později i jeho syn, Jiří. Ráno jsme ve dvojicích pouze školovali, ale odpoledne se už vyhradil i nějaký čas na volný šerm. Čtvrtek a páteční dopoledne už pak bylo pouze pro krátkou rozcvičku a volný šerm.

Ti pozornější si možná všimli, že jsem vynechala úterní odpoledne. To proto, že každé soustředění má jeden oddechový den a tentokrát to vyšlo právě na úterý. Pan Váhala se doslechl o novém muzeu historických aut a my jsme nadšeně souhlasili, jelikož zrovna letos jsme minuli každoroční sraz veteránů, který jsme jinak časově vychytali. Tohle byla taková menší náhrada a opravdu stála za to, protože pan Váhala nám jako automechanik poskytl prakticky odborný výklad. Jediný, kdo nešel, byl Patrik, který ale neví, o co přišel.

Ještě jeden odstavec bych ráda věnovala nešermířským aktivitám a skvělým večerům. Stejně jako loni i letos vzal Radovan notebook a volné chvíle tedy vyplnilo sledování seriálů a filmů, tentokrát ve znamení sci-fi série Firefly. Po dni fyzické dřiny to bylo hezké odreagování. Klasicky se ovšem také konal sedánek nad partičkou pokeru s Opaváky, jmenovitě Robertem Zwingerem a Jindrou Rimmelem. Na konci prvního dne hry zůstali oba opavští zástupci a Pavel. Pak se bohužel karty musely přerušit, protože jsme měli večerku stanovenou na deset hodin. Dohrávalo se tedy další odpoledne po obědě. A jak to dopadlo? Výhra tentokrát nešla Zlínu, protože Pavel své žetony prohrál.

No a nakonec tohoto krátkého článku přichází přirozeně i konec soustředění. Poslední dva dny byly ve zasvěcené závodům. Většina z nás se zařadila mezi kadety, jen Martin bojoval v minižácích a Kája s Radkem skončili v žácích. Snad nebudu přehánět a snad mi to také nebude mít nikdo za zlé, když napíši, že v předposlední den se nám opravdu dařilo a každý alespoň jednou příjemně překvapil výhrou sám sebe. A co poslední den? Tady už to tak slavné nebylo, když pominu například Radovana, jež obsadil druhé místo. My ostatní… jsme postupně prohráli, rozloučili se s ostatními a odfrčeli domů.

Když se mě pak někdo ptal, jak jsme se měli, moje odpověď byla: „Skvěle!“ a já mohu s klidným svědomím říci, že tohle krátké tvrzení není ani trochu lživé. Skvělá parta lidí; šerm; hlášky, na které snad nikdy nezapomenu a úžasný start do dne s výbornými snídaněmi… Co víc si může šermíř přát?7

1241241_607967892579271_1549853078_n.jpg

 

 

 

 
 

 


Poslední fotografie


Facebook


Statistiky

Online: 1
Celkem: 17447
Měsíc: 342
Den: 11